Google efekt: chodíme si pro radu spíš za lidmi, nebo na internet?

V době předinternetové, když jste si nemohli vzpomenout, jak se jmenoval herec ztvárňující rekreačního referenta Prelučka v Andělovi na horách (Rudolf Deyl ml.) nebo kdy se odehrála bitva u Grunwaldu (1410), zeptali jste se někoho chytřejšího nebo disponujícího větší knihovnou. Dnes je tomu jinak.

Změnil se totiž nejen samotný proces vyhledávání informací, ale i povaha společenských vazeb udržovaných právě sdílenými informacemi a nakonec proměnilo se i naše užívání paměti. Aspoň k těmto závěrům došli před několika lety psychologové Daniel M. Wegner a Adrian F. Ward. Některé z nich prezentovali v článku The Internet Has Become the External Hard Drive for Our Memories (Z internetu se stal externí disk pro naši paměť) uveřejněném v časopise Scientific American.

Princip sdílené, kolektivní paměti ilustrují autoři anekdoticky na páru pozvaném na párty, přičemž každý z dvojice si zafixuje jinou důležitou informaci: muž ví, kde se večírek koná, žena zase to, jestli je vyžadováno formální, či neformální oblečení. Pokud se jejich vztah v nevhodný čas rozpadne, může se stát, že on sice dorazí na správnou adresu, ale místo smokingu bude oděn v šortky a triko, a ona sice zvolí vhodnou toaletu, ale celý večer bude hledat, kde se zábava koná.

Spolu víme víc

Na téhle spíše nepravděpodobné situaci je názorně ukázáno, že součástí lidské paměti byly vždy nejen konkrétní vědomosti, ale i povědomí o tom, u koho hledat informace přesahující fond naší paměti. Dnes byste spíše než v okruhu přátel začali hledat na internetu, v případě párty by asi jen stačilo nahlédnout do události na Facebooku.

Zdroj: Pixabay

Efekt sdílené paměti navíc rozšiřoval minimálně vědomostní potenciál každé skupiny. Hezky je to vidět na tzv. pub quizech, oblíbené kratochvíli i v českých hospodách. Pravděpodobně nenajdete tým, kde by jeden člen věděl odpovědi na všechny otázky. Nicméně takové paměťové interakce jsou dnes čím dál vzácnější, mnohem častěji v pozici „známého, na kterého se obracíme v případě nevědomosti“ stojí internet, konkrétněji internetový vyhledávač. Proto hovoříme někdy o tzv. Google efektu.

O světě kolem sebe vědí míň

Naši stále větší závislost na počítačem prostředkované „externí paměti“ přiblížil experiment podniknutý Wegnerem společně s Betsy Sparrow a Jenny Liu. Vyzvali účastníky, aby vyhledali a do textového editoru v počítači zaznamenali 40 zajímavostí, nesnadno zapamatovatelných faktů. Polovině z nich pak řekli, že jejich soubory budou uloženy, polovině naopak oznámili, že byly smazány. Při opětovném dotazování na zaznamenaná fakta byli při vzpomínání úspěšnější ti, kterým bylo sděleno, že jejich záznamy byly odstraněny. Zástupci druhé skupiny úspěšně část své paměti outsourcovali externě.

Zdroj: Pixabay

Vzniká tím vlastně paradox. Informace vyhledávané na internetu jsou pro nás tak snadno dosažitelné, že mnohdy ani nezatěžujeme vlastní paměť vzpomínáním, i když některou z vědomostí disponujeme nebo jsme disponovali. Částečně se tak rozostřuje hranice mezi naší osobní pamětí a nezměrnými prostranstvími internetového depozitáře. Generace navyklá už na využívání takového externího disku navíc vyrůstá s pocitem, že sumář jejich vědomostí je mnohem větší než u generací předchozích, přitom ale „možná vědí stále méně a méně o světě kolem nich“.



Další články k tématu: Uncategorized